MAKEDONIE – pohoří Karadžica a Pelister (16.5. - 1.6.2008)

 

 

Sestava:  Pepa Loukota, Pepa „Piďa“ Pelikán,  Ilona „Arwen“ Ubryová, Vašek „Hexík“ Lopata, Petr Tauchmann

 

Doprava: vlak:  Plzeň – Budapešť – Bělehrad – Skopje 2.700,- Kč na hlavu tam i zpět (jízdenka bez lehátek)

                          Lehátka z Plzně do Budapešti stojí kolem 500 (na ty jsme prděli), Ovšem z Bělehradu do Skopje krásných 6 Euro (150 Kč)

                 taxi:   Všeobecně platí že taxi jsou v Makedonii velmi levné, běžně vás za 10 Euro za auto (5 lidí) odvezou klidně 30 km za město.

                 stop:  Dá se docela s úspěchem stopovat, dá se stopnout i mikrobus co jede jinam ale sveze vás za drobný peníz

                 bus:   Autobusy jezdí, zejména mezi většími městy, do malých vesniček zajíždí mikrobusy, zastávka je „všude“ tedy tam kudy jede,

                          stačí mávnout a domluvit cenu

 

Ceny:  tato země je klasicky bálkánská cenová (viz ostatní cestopisy Bulharsko, Rumunsko), takže je vše levnější než u nás

            pivo Skopsko v restauraci kolem 35 DIN (dináry – 1 Euro = cca 60 dinárů) takže to pivo za 13 Kč (špica)

            navíc pivo mají leckde v PET balení 1,5 litru za 90 Dinarů (prostě senzace)

            cigára, místní Klasik, nebo Rodeo za 50 Dinárů (tedy asi 20 korun – prostě fantazie)

            z jídla např. klasická balkánská pochutina Pleskavica, něco jako burger ale větší je kolem 60 Din.

            Nejluxusnější jídla v restauracích kdy vám přinesou talíř s masem ze kterého by u nás udělali 4 porce vyjde cca na 300 Din (150 Kč)

            navíc jídla jsou velice chutná a opravdu musím makedonskou kuchyni jenom chválit (a to i ta prostá jídla ve stánku)

 

Ubytování:  v horských chatách – většina chat je vybavena hromadnou turistickou nocležnou nebo několika hromadnými místnostmi

                                                     cena je kolem 400 Dinárů za os/noc (kolem 170 Kč)

                    ve stanech -  táboření je asi dovoleno jelikož žádné cedule nikde nejsou a při pohledu na přístup makedonců to těžko někdo bude řešit

                                        Navíc jsme si, pokud bylo dřevo, bez obav pekli salámky na táboráku atd.

 

Mapy: mapy lze sehnat vcelku obtížně ale existují. Nikoliv turistické, ale vojenské a 15 let staré, měřítko 1:100 000. Nicméně jsme se nesetkali

            s tím že by něco bylo jinak v mapě a jinak ve skutečnosti. Nekoupíte je tam v obchodě ale dají se sehnat na netu.

Značení cest: Téměř žádné, v pohoří Karadžica ani náhodou, a v Pelisteru tu a tam. Značkou je klasický balkánský červenobílý terčík

Jazyky: s naprostou většinou Makedonců se domluvíte kombinací češtiny a ruštiny, s některými i anglicky.

 

FOTOGALERIE - ZDE

 

 

1. den - 16.5. 2008

 

            Vyrážíme z Prahy, klasika vlak na Budapešť.

 

2. den - 17.5. 2008

 

            Přijíždíme do Budapešti ráno, a vlak na Bělehrad jede až v poledne. Čili popíjíme pivo, kávu a párek v rohlíku. Kolem poledne sedáme do vlaku a jak už to přes Maďarsko bývá se neuvěřitelně pomalu šineme k Srbským hranicím. Kolem 20 hodiny jsme v Bělehradě, kupujeme lehátka za krásných 6 E do Skopje, což je hlavní město Makedonie.

 

3. den - 18.5. 2008

 

            Do Skopje přijíždíme ráno, obchody se právě otevírají. Přímo před vlakovým nádražím je i autobusové, a je zde spoustu stánků. Ochutnáváme první dobroty a jdeme vybrat dináry z bankomatu. Taxikáři, kteří vidí v lidech s krosnami svou kořist se nenápadně nabízejí. Potřebujeme se dostat do vesnice Jabolci a proto jednáme o ceně s tím, že budeme potřebovat 2 taxíky (pro 5 lidí s krosnami). Na to se však taxikář dívá trochu nechápavě, má starý (relativně malý) VW Jeta a nevidí to jako problém. Bágly naskládané do kufru tak že i otevřený je plný prostě přitáhne gumicukem a je to. :-) I s řidičem nás tedy jede šest, s otevřeným kufrem plným báglů. Do této vesnice kterou jsme si zvolili jako nástupní místo je to asi 25 km a stojí nás to 25 Euro, čili 5 Euro na hlavu. Je to skoro zadarmo, když vezmeme v potaz vzdálenost  a povrch cesty vedoucí k vesnici, jelikož by se tu uživil i náklaďák ruské výroby. Ptáme se místního kudy vede cesta do sedla, které je branou do pohoří Karadžica, tak nám jí ukazuje ale vůbec nechápe, proč tam chceme jít a stále opakuje že tam vůbec nic není ať neblbnem. Stejně jako v Černé Hoře i zde se šílenci, kteří chodí do hor v rámci turistiky nazývají „planinári“.

            Jdeme několik km po jakési polňačce, nebo spíš lesní cestě a postupně stoupáme vzhůru zhruba do 1000 m.n.m. Stromů trochu ubylo a přicházíme na pěkný palouček, a vidíme ze země koukat betonovou skruž. A vida Studnááá. Paráda, je rozhodnuto. Tady budeme tábořit. Nad studnou visí rumpál tak nabíráme kýblem výbornou chladivou vodu. Vody je v této oblasti málo, navíc je dost horko, takové spíš letní teploty a něco jako potoky, to tady nehrozí, zvlášť díky podloží které vypadá na vápenec. Kolem se popásá stádo krav, které naše přítomnost vůbec neděsí ba naopak, jak zaslechnou točení rumpálu sbíhají se ke studni, takže naléváme i jim do žlabu čerstvou vodu a vypadají, že přesně tak to myslely. Stavíme stany, děláme oheň a pečeme potraviny vhodné k pečení.

 

4. den - 19.5. 2008

 

            Ráno je úplně jasno, sluníčko pěkně žhaví, tak se pakujeme a pokračujeme po cestě dále do vnitrozemí. Chvilku zas stoupáme a stromů zas ubývá až jdeme po takových zvláštních pláních, kde už je v podstatě jen travní porost. Poprvé vidíme v dálce skalnatější partie se zbytky sněhu. Docela se těšíme, že se možná s výškou ochladí. Na jedné loučce potkáváme stádo koní. Jsou trochu nedůvěřiví a okukují nás. Je tu opět studna s vodou Ale díky tomu že z ní pijí i koně jí raději netestujeme. Mezi Mirskou vodou a Vrtigolem potkáváme salaš a nedaleko na louce je i pasák (ne ten z E55) s ovečkama, takže se pro jistotu ptáme na cestu. Mapu vidí evidentně prvně v životě, ale když se ptáme na směr na Soluňskou Glavu, tak ví o co jde a potvrzuje nám že jdeme dobře. Stoupáme jakousi strouhou plnou sněhu a slunce nemilosrdně pálí. Nahoře je o něco příjemněji, přeci jen už jsme nad 1500 m.n.m., takže kolem nás už jsou hojně zbytky sněhových polí. Obcházíme Vrtigol a po úbočí scházíme do sedla, kde je další bývalá opuštěná salaš. Tedy spíš taková bouda zflikovaná snad ze všeho, co se dalo přinést, zejména ze starých plechových sudů. Útulná rozhodně není, takže o kus dál stavíme stany a jdeme bydlet. Není tu ovšem žádná voda. Tavíme sníh na ohništi na které jsme před chvílí aplikovali jeden z plechů povalujících se okolo jako plotnu. V noci nás trochu ruší bouřka prudký déšť ale ve stanu je to na pohodu, takže jsme „v klidu jako Vinetou“.

 

 

5. den - 20.5. 2008

 

            Další den se budíme opět do slunečné oblohy ale znatelně se ochladilo. Scházíme do doliny pod Ostry vrch a obcházíme ho vpravo, pokračujeme po úbočí a v tom vidíme jeden z našich cílů. Ano to je ona. Soluňská Glava, nejvyyší hora pohoří Karadžica. Odhaduji to k ní na 4 hodinky chůze a ani sem se moc nezmýlil. Je to ale trochu nekonečná cesta kamením a trávou takže jsme docela rádi, když už stoupáme vzhůru na vrchol. Hlavně máme dost sešlapaný nohy, takže přemýšlíme, kde budeme tábořit.  Na vrchol vede kamenitá uježděná cesta, ale ještě z poloviny pokrytá sněhem. Jelikož je tu cosi jako vojenská základna, vrchol je tudíž oplocený areál takže je nutné setrvat za plotem kousek pod vrcholem. U vchodu do areálu nás vítají bílí psi, kteří se ale jinak chovají celkem přátelsky. Obcházíme plot a z druhé strany vrcholu scházíme do sedla pod námi. Je to kousek asi 100 výškových metrů a dá se tu celkem pohodově tábořit. Dokonce z této strany vede turistická značka, tedy červený terčík. Docela překvapivé zjištění a asi tuším proč. Z celé Karadžice je tohle velice lukrativní cíl pro turisty, nejen kvůli nejvyššímu vrcholu, ale hlavně kvůli obrovské propasti kterou jako by pohoří najednou končilo. Jako kdyby se půlka propadla do země, nebo kdyby ty hory udrápl obrovský bagr. Je to úchvatný pohled z té výšky do obrovského prostoru s lesy a řekami vyvěrajícími ve spodních částech stěny tohoto monumentálního útesu. Opravdu famózní místo na horské stanování.

 

6. den - 21.5. 2008

 

            Vstáváme do docela chladného i když slunečného rána. Kolem stanu je jinovatka, takže teplo vypadá jinak. Ilona sedí na útesu a nemůže se toho pohledu dolu nabažit. Já to chci celkově vyfotit ale nejde to, mám na to moc malý foťák a atmosféru okolních partií kolem rokle nelze zachytit. Balíme stany a vydáváme se po značce podél rokle dále k jihu. Jdeme po travnatém traverzu a cesta se zas slušně vleče. Scházíme kousek dolů. Je tam salaš a jak zjišťujeme salaš se řekne „bačilo“. Když už jsme u toho pramen se řekne „močilo“ . Od té doby máme makedonskou říkanku volně přeložitelnou jako „Salaš u pramene kde se dá omýt obličej“ a zní „Bačilo močilo na čelo“. U salaše je malé jezírko a dost možná i pramen, ale my až dolů nejdeme svah traverzujeme. Docházíme na proježděnou cestu zřejmě od salašníků a vystupujeme zas kousek na horu na hřebínek. Je tu parádní náhorní plošina a stále vidíme ještě na Soluňskou Glavu. Klesáme po cestě z hřebínku a tak nějak to začínáme směrovat na vesničku v údolí s názvem Oreše. Dnes tam už ale nedojdeme, stavíme na hranici lesa stan. Děláme oheň, ten nám ale kazí bouřka tak se jdeme schovat.

 

 

 

 

 

 

7. den - 22.5. 2008

 

            Ráno zas jasno. Mraky stoupají z údolí a je to parádní pohled jako z letadla. Jsme ještě téměř v 1600 m.n.m. takže nás čeká pěkný sešup. Jdeme dál po jakési pěšině, klesáme chvíli lesem chvíli loukami a dole už je vidět vesnička Oreše. Z té výšky vypadá dost vybydleně až strašidelně. Nicméně když jsme sešli dolu, opět začalo pršet, naštěstí na jakési návsi je krámek který funguje současně jako posezení. Mají tu pivko a různé potraviny od paštik a  konzerv až po ovoce, i kosmetiku, no prostě smíšené zboží. Dáváme piváky a docela jak jsme utahaní nám to leze do hlavy. Místní nám radí, že pokud chceme na vlak, máme jít po silnici do Bogomily, což je asi 7 km. Vydáváme se tím směrem, ale moc nám to nešlape, neb máme pár voltů v kožichu, takže asi kilometr před vesnicí Bogomila stavíme stany.

 

8. den - 23.5. 2008

 

            Balíme a jsme zvědaví na městečko před námi, Bogomilu. Teď nevím jestli to je městečko spíš vesnice, ale každopádně jak vystřižené ze středověku. Polorozpadlé domy, poházené odpadky, mezi tím nějaké zahrádky a pobíhající domácí zvířectvo. Opět nás zaujal obchůdek i s posezením, tak dáváme kávičku a vyprošťováka. Pivko stojí 35 Din, káva 25 Din, no prostě paráda. Na nádraží si Pepa coby zarytý fanda železnice fotí a natáčí cosi v kolejišti za asistence místního nádražáka, řka že tohle už dlouho neviděl :-) V 15:20 nám jede vlak do Bitoly, což je městečko rozkládající se pod nejvyšším pohořím Makedonie, tedy pohořím Pelister se stejnojmennou nejvyšší horou. Navečer vystupujeme v Bitole, natáčíme legendární lokomotivu Kenedy, která se u nás asi nevidí jelikož Pepa je z toho odvařen. V místním kiosku večeříme pleskavicu (taková masová placka) a hranolky. Vlak z Bogomily do Bitoly stál pro 5 lidí 422 Din.

 Zjišťujeme si další dopravu směrem k turistické chatě v horách kousek nad Bitolou. Vrchní se ochotně vrhá k mobilu a volá nějaké své kámoše, kteří nás tam za drobný peníz odvezou. Za 10 Eur za všechny jsme se dvěma auty dostali do jakéhosi horského střediska Magareva. Tím  že Pelister leží nad Bitolou a poměrně dost na jihu oproti Karadžici je to pohoří úplně jiného ražení. Civilizace je tu o level dál. Chaty, hotely, silnice a turistické značení. Ve 21 hodin se tedy vydáváme za soumraku ze střediska Magareva v 900 m.n.m. na Planinarski dom Kopanki v 1600 m.n.m.. Je to jedna z turistických horských chat. Cesta vede po asfaltu až k hotelu Molika a říkáme si proč nás nesvezli tím autem až sem, ale asi proto, že jsme si o to nevědomky neřekli. Netušili jsme tu silnici. Od tohoto hotelu vede lesem značená cesta a po půlhodince jsme u cíle. Utahaní z převýšení a kolem 23:15. Naštěstí ve vesničce Magareva si nás všiml jeden týpek v kavárně a zavolal panu chataři, že tam jdeme, tak na nás až do těch 23:15 čekal a ještě nám ochotně udělal čaj.

 

9. den - 24.5. 2008

 

            Dnes nás čeká výstup na Pelister, který má cca 2600 m.n.m. a už od rána žhne slunce. Jsme docela rádi že jsme si nástup k horské chatě odbyli za tmy včera večer.  Každopádně výstup 1000 m výškových a pak sestup k jezerům kde je další chata bude na kolena asi lahůdka. Pan vedoucí dělá dokonce snídani, je to původem Bulhar a moc toho nenamluví. Ale snídaně je na vidličku – chleba, sýr, olivy, vejce a máslo. Pak nám ještě dává radu na cestu, abychom nešli tzv. „rocky trail“ ale po normální cestě, je sice delší, ale s těžkými bágly mnohem příjemnější. Cesta od chaty na vrchol Pelisteru nám trvala 4 hodiny. Zajímavé je, že až do téměř vrcholových partií se vyskytuje les a stromy, až pod vrcholem se mění na louky s kosodřevinou. Na odbočce k Malomu Ezeru necháváme bágly a finální kousek jdeme na lehko. Na vrcholu je zas nějaké podivná konstrukce, ale naštěstí ne oplocená. Něco jako vysílač plný satelitů a antén. Je tu i mohyla s deskou makedonského horolezce který je pro místní něco jako věčný symbol hor, jelikož v roce 1989 pokořil Mont Everest a známější jméno v pohoří Pelister nenajdete. Je na každém letáku a razítku na všech chatách.

            Po prohlídce vrcholu sestupujeme do sedla pro batohy a vydáváme se k sestupu na chatu u Golema Ezera. Cesta vede napřed kolem Malo Ezera, které je v takovém ledovcovém kotli a údajně jsou tato jezera (jak jsme se později na chatě dozvěděli) nejjižněji položená ledovcová jezera v Evropě. Malo Ezero je ve skalním kotli, potažené ledem a všude kolem sníh. Fakt úžasná scenérie. Obcházíme ho traversem který vede nad ním a pod námi křupe sněhová vrstva. Moc pěkné. Za svahem východně od Malo Ezera leží Golemo Ezero ve výšce 2218 m.n.m. Kotel je větší a není tak zamrzlý, scházíme z hřebínku dolů po sněhu a docela nepříjemně se boříme do úplně mokrého tajícího sněhu. Chatař pohodový týpek, takže dáváme pivko a utahaní jdeme do hajan.

 

10. den - 25.5. 2008

 

            Pokračujeme po traversu, stále po rovině dál na jih a cesta je parádně rovná až neuvěřitelně, tedy myšleno žádné nahoru dolu ale výborně drží výšku po hřebínku. překonáváme několik sedel a traversujeme několik hřebínků. Navečer přicházíme v jednom ze skalnatých kotlů k potoku s průzračnou vodou, je tu spousta blatouchů a úžasně čistá voda. Plácek na stan a ohniště. Ideál.

Krom toho se nic zajímavého nestalo, celý den bylo horko, vůbec se netěšíme do údolí, neb tam musí být děsná výheň.

 

11. den - 26.5. 2008

 

            Pokračujeme dál v cestě směrem k hranicím s Řeckem. Kolem jsou různé zbytky opevnění a zákopů z 1 sv. války a je patrné, že se tu asi něco v té době dělo. V dálce, dole v údolí už je vidět Prespansko Ezero, což je největší makedonské jezero. Je ale dost mělké a bahnité, tak spíš na rybaření než na koupání. Pokračujeme po hřebeni až skutečně docházíme na hranici s Řeckem. Zákopové linie lemují celou hranici a koukáme daleko do Řecka. Po hranici sestupujeme dolů do údolí a teplota s klesající výškou roste. Cesta se po pár stovkách metrů najednou ztrácí a musíme se prodírat divným křovím. V nižší části už to bereme hlava nehlava kolmo lesem. Vidím dole nějaký domek, něco jako chatku v horách na jižní způsob tak k ní jdeme. Vede k ní zespodu zpevněná cesta, ale voda tu také není. Jelikož je už večer i přes nedostatek vody táboříme u chatky neb je tu pěkný rovný trávník

 

12. den - 27.5. 2008

 

Ráno se brzy vydáváme dál než zas začne ten ukrutný žár. Potřebujeme akutně najít vodu. Asi v polovině cesty potkáváme řecké pohraničníky se psem. Nechají nás se s nimi zvěčnit na fotce a za odměnu nám kontrolují pasy. Když vidí že jsme z Čech jsou v poho, jeden z nich u nás několikrát byl a evidentně je rád že se nám hory líbí a chválíme si je. Pokračujeme dál dolů z kopce až do vesnice Dolnje Vučje a po totálně rozpálené silnici jdeme kolem Prespanského jezera. Přes cestu přebíhají 2 želvy. Máme z toho atrakci, že se tu běžně v přírodě volně vyskytují želvy, tak to fotíme a cítíme se ohromně exoticky. :-)) Docházíme totálně vyprahlí do vsi a ptáme se nějaké babči, jestli by nám nenatočila vodu. Je evidentně ráda že nás vidí a hned se dá do hovoru. Láká nás k sobě na zahradu, hned nabízí kávu a ovoce k snědku. Tak chvíli sedíme a kecáme, no rozjetá je pěkně tak se nenápadně ptáme na autobus. Radí nám nějakou sámošku v centru vesnice odkud by měl v 15 hod jet bus do Resenu. Než ale bus stačil přijet zastavil nějaký kluk s dodávkou, něco na způsob malých mikrobusů. Když zjistil kam potřebujeme sundal ceduli za oknem, kde bylo úplně jiné město a za 500 Din nás odvezl tam, kam jsme chtěli. Docela pěkně to s námi krosil, takže jsme stihli bus z Resenu do Ohridu kam máme namířeno nyní. Ohrid je město na břehu stejnojmenného jezera a je nazýváno (a právem) perlou Makedonie.

Vystupujeme v Ohridu na autobusovém nádraží a rozhlížíme se, což okamžitě budí pozornost místních nabízečů ubytování. Nenápadně nám nabízejí zaručeně nejlepší bydlení ve městě. Chvilku děláme ofuky ale poté, co jeden pán šel ze 7 Eur na 5 za nocleh na os/noc se ubytováváme. Jsme asi 10 minut chůze od jezera takže pohoda. Skvělé balkánské uličky se spoustou krámků a drobných trhovců jsou fakt úžasná věc. Bydlíme v jednom z domů v prvním patře a máme velikou terasu s výhledem na ulici, no prostě paráda. Vyrážíme do restaurace na večeři, jelikož se těšíme na pořádné maso po několika dnech instantních čínských polévek. Restaurant Europa nemá chybu. pár metrů před jezerem u velkého parkoviště a porce jsou naprosto úžasné. Objednáváme si „gril mix“, tedy od všeho něco - naprosto nemá chybu. Za všech 5 lidí včetně piv, salátů a kávy - no totálně přejedení platíme krásných 1950 Din za vše. Za zbylé drobnější Dináry před „naším“ domem nakupujeme v sámošce která má otvíračku od 7:00 do 22:30 (což je tu naprosto běžné) nějaká piva, sedíme na terase a užíváme si pohody.

 

13. den - 28.5. 2008

 

            Je krásně, teplo, slunečno. Vyrážíme k jezeru. Hned nás odchytávají místní „Boat Taxikáři“ s krásnými loďkami a nabízejí svezení. Jeden z nich co si říká kapitán Dragan má i kapitánskou čepici, tak se necháváme ukecat na svezení. Říká že je to za 5 Euro, tak to se nám zdá jako dobrá cena za 5 E na hlavu. Po projížďce která trvala asi 2 hodiny (omrkli jsme pří ní například Titovu rezidenci, spoustu ryb, Petr si zahrál na kapitána a řídil loď) jsme s poděkováním zaplatili 25 Eur a s Draganem to málem šlehlo. Klaněl se až na zem a my se divili co to. Pochopili jsme to až  když nám při druhém setkání nabízel, že nás odveze kamkoliv a nemusíme už nic platit. On totiž chtěl 5 Euro za všechny a ne za osobu. :-)))) No nic, vyrazili jsme na prohlídku starého města. Ohrid je známý tím že je tu 365 různých svatostánků, úžasných románských památek z dob kolem 11 století a každý z nich je zasvěcen jinému dni v roce. Aspoň myslím, že si dobře vzpomínám a doufám že neblafuji :-)) Něco jsme prošli (amfiteátr, nějaký ten kostel, městskou starobylou pevnost atd.). Poobědvali jsme něco v restauračce a rozhodli se že zkusíme koupačku v jezeře, stačilo po břehu dojít asi půl kilometru na poměrně hezkou písečnou pláž. Dragan ale protestoval, že máme předplacený kredit a že nás musí vzít lodí, tak jsme ten den podruhé frčeli po jezeře. Dragan se koupal s námi a byl v pohodě, zas nás odvezl zpět.

 Večer jdeme zas do restaurace Evropa a zas se můžeme utlouct po výborném jídle. Opravdu makedonská kuchyně je bezkonkurenční.

 

14. den - 29.5. 2008

 

            Zas tropické vedro. Píďa chce vidět nejstarší z místních chrámů, tedy sv.Nauma, který je na opačném břehu jezera a jezdí k němu autobusy, jelikož je to opravdu atrakce pro širokou veřejnost. Je to asi 30 km, nicméně jsme trochu zklamaní, že tento monastyr je opravdu maličký na to jak velkou má pověst. Zpočátku jsme ho ani nemohli najít, neb je uprostřed hotelového komplexu. Za zmínku stojí, že je už na hranici s Albánií, která prochází právě polovinou jezera Ohrid. Odpoledne po obědě jdou všichni chrnět, jen já a Ilona jdeme na další památky. Je ale příšerné horko, tak to kotvíme v jedné ze starobylých křivolakých uliček u nádherné taverny. Dáváme jídlo a je to opět mana pro bohy. Večer pivko na terase, ale asi má docela grády neb jsem za chvíli smotanej jak laso, tak jdeme radši spát.

 

15. den - 30.5. 2008

 

            Balíme se na cestu domů a vůbec se nám nechce. Za zmínku stojí naše koupelna. Sprcha je volně na hadici a odtok do kanálku uprostřed místnosti asi tak 1,5 x 1x5 metru a to se sem vešlo i WC. Pokud se sprchujete ideální je sedět přitom na míse :-) Zrcadlo visí na jednom hřebu a žárovka na kabelu s objímkou, no prostě správná čundrácká koupelna. Ilona a Pepa se vydávají koupit na autobusák lístky, pro jistotu aby nás nic nepřekvapilo. Ve 12:45 nasedáme do busu a jedeme podél západní hranice s Albánií. Je to tu dost znát. Všude visí vlajky s černou orlicí a v každé vesnici zní nějaký meluzín z minaretu či mešity.

            Jsme zpět ve Skopje. Sedáme si do stejného stánku, kde jsme seděli před 14 dny a dáváme pivko. Kolem jezdí spousta aut s vlajkami (až po návratu domů se dozvídáme že se tento den konají volby.) takže je to docela veselé :-) Čekáme na vlak který jede z řecké Soluně do Beogradu (Srbsko), a už na příjezdu do Skopje má hodinovou sekeru. Na balkán dobrý, ale průšvih je v tom, že naše dvouhodinová rezerva na přestup v Srbsku je už při nástupu poloviční...

 

 

 

 

 

 

16. den - 31.5. 2008

 

            Je po půlnoci a na hranicích se Srbskem nabíráme další zpoždění. Makedonci ani Srbové to moc nehoní. Vlak stojí a nic se neděje, prostě „maňána od rána do rána“, čili když ráno doráží náš vlak do Beogradu vezeme sebou 2,5 hodiny zpoždění. Vlak na Budapešť je půl hodiny v tahu. Docela nás to drtí, neb další jede za 14 hodin. Sedíme tedy na perónu v restauračce, mají výborné pivko Jelen, prodávají ho v 2 l petkách s množstevní slevou, takže asi za 5 hodin jsem nakropen jak motyka :-)) Další scény jako moje velké přátelství s jistým chorvatem a údajná půlnoční scéna s celníky na srbsko-maďarských hranicích které posílám kamsi....znám jen z vyprávění :-)

 

17. den - 31.5. 2008

 

            Jsme v Budapešti. Koukáme na první vlak který jede na Prahu a máme sotva 20 minut. Skáčeme do vlaku a jedem. Hned jak se ovšem dostáváme na slovenské území  přichází průvodčí a jak už to bývá prudí že máme jízdenku na jinou trasu. To samozřejmě nevíme po jaké trase který vlak jede, přesto po nás chce pokutu 37 Euro. Nakonec to řešíme domluvou, tedy 10 E do kapsy bez papíru, ale těch řečí okolo. Nechápe že my vůbec netušíme jestli jede vlak do Bratislavy po jedné koleji nebo po druhé.

Pak už jen Praha a Plzeň a jsme zas doma. Každopádně paráda, moc se nám tam líbilo :-)

 

 

 

 

 

FOTOGALERIE - ZDE